FEJETON: Zvláštní atribut cestování vlakem je vlakové občerstvení. Já, jakožto ostřílená cestující, vím, jak nemilé je, když vás čeká dlouhá cesta a vy nemáte svačinku. Máloco může mít tak silný účinek na změnu nálady jako zjištění, že jsou před vámi ještě tři hodiny sezení v kupé a vy nemáte co na zub.
 |
Mezi vlakové kratochvíle kromě čtení knihy, časopisů, novin a lékařských receptů (hlavně pokud jste senior) patří také zakusování pochutin a popíjení oblíbených nápojů. Oblíbený nápoj zpravidla bývá ledový čaj, kofola nebo pomerančový džus, ale vůbec není neobvyklé, když rozverný chlapík celému kupé nabízí lahváče nebo loka z placatky, ve které je nepochybně domácí pálenka. Já, dobře znalá těchto vlakových tradic, se vždy vybavím náležitými proprietami. Jsou ale i tací, kteří sotva stihli nastoupit do správného vlaku, natož ještě zvládnout nákup proviantu v bistru vedle treffpunktu v nádražní hale. A někdo prostě nemá tu zkušenost pravidelného cestujícího a musí se teprve poučit.
Na všechny druhy hladových a žíznivých cestujících ale České dráhy myslí. Klasika je jídelní vůz. Ten snad nesmí chybět v žádné vlakové soupravě. Paradoxem ale je, že jeho služby skoro nikdo nevyužívá. Své největší slávy dosahuje, když se povede nějaký neobvykle přeplněný páteční spoj. To je potom jasná volba: koupit si cokoliv v jídelním voze, jen abych si mohla sednout a nestát v uličce naproti záchodkům.
Oproti tomuto způsobu doplňování cestovního proviantu přímo ve vlaku existuje ještě jiná naprosto ekvivalentní metoda. Pohyblivý jídelní vozík. Je to taková zmenšenina řádného jídelního vozu. Vždy ho ovládá jeden „řidič“ a jeho náklad je až neuvěřitelně bohatý – obsahuje pestrý sortiment: pivo, rum, kapučíno, čaj, slané tyčinky, tatranky, dokonce i lentilky. S jídelním vozíkem mám hojné zkušenosti. Vozíček totiž projede každou uličku, každý vagón a nakoukne do každého kupé. Jeho poslání je jednak uspokojit nenasytné, znuděné cestující, ale taky leccos vydělat.
Nejhorší chvíle řidič se svým vozíčkem zažívá, když je kapacita vlaku bezezbytku naplněna a ještě horší, když k tomu má vlak zpoždění. V takové situaci se všechen hněv vůči návalu a zpoždění, který v cestujících dřímá, přenese na vozíček. Koneckonců se ale není čemu divit. Vozíčkový řidič se totiž za každou cenu snaží splnit svoji trasu. Lidé stojí i v uličkách, ale on se musí prodrat. Stůj co stůj musí každém odštěbetat svou nabídku. Nikdo u něj nenakoupí, ani kdyby chtěl, jelikož ho každý považuje za bezohledného člověka, který svému vozíku razí cestu uličkami i přes mrtvoly.
Tento model se naštěstí neuplatňuje často. Mnozí řidiči nejsou přece jen tak odvážní. Ví dobře, že nejlepších zisků dosahují jindy – když vlak netopí. Tato situace je naopak až žalostně častá. Nabídka čajíků, káviček a kapůčínek může být jakkoliv drahá, ale když jedete dvě hodiny v lednově vychlazeném kupé, na peníze už nemyslíte a vozíčkový prodavač vám udělá nevídanou radost.
Nedávno jsem přišla na ještě úplně jiný model, který spojuje znaky obou prvních, ale přesto je zvláštní. Svítí sluníčko, ve vlaku je málo lidí, když zdálky se začne ozývat melodické huhlání. Nejdřív jsem si nebyla vůbec jistá, ale po chvíli, když se zvuky přiblížily, jsem rozpoznala zpěv. Ne ovšem jen tak ledajaký – bez rytmu a v kolíbavé melodii se ke mně přibližovala slova: káva, čaj, kapučíno, pivo, rum a čokoláda, tatranky a lentilky, voda, džus a kokakola. Byla to vozíčková prodavačka. Svou nabídku si prozpěvovala, jak projížděla uličkami vagónů. Jelikož bylo teplo, skoro nic neprodala, jen sem tam nějakou plzeň – bez kelímku, v plechovce to stačí. Přesto ji lidé rádi viděli. Usmívala se a zpívala. A když odjížděla, tak jsem si uvědomila, že ona prodává nejen lentilky a pivo, ale hlavně zadarmo rozdává radost a dobrou náladu, což vlastně vůbec není důvod, proč tam je, ale v tu chvíli to bylo to nejlepší, co kdy vozíčkový prodavač „prodal“.
Text vznikl původně jako úkol do školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat